Jsme rodinné hospodářství se zaměřením na chov včel, produkci medu a dalších zemědělských komodit. Dnes patříme mezi největší včelí farmy v ČR, ale příběh našeho hospodářství se začal psát mnohem skromněji už v roce 1947.
Pár historických ohlédnutí Jany Cihlářové
Dle záznamů v katastrálních knihách pochází naše usedlost z roku 1874. V průběhu let se zde vystřídalo více majitelů, v roce 1947 koupil hospodářství můj děda Ladislav Boháč. Byl to sedlák původem ze Staré Boleslavi kde měl menší hospodářství, které mu však již neumožňovalo se dále rozvíjet. Proto se spolu s rodinou rozhodl nemovitost prodat a přestěhovat se do Kopeče. Ke statku patřilo (a stále patří) 45 hektarů orné půdy, děda zde choval skot, prasata, koně, drůbež, holuby a také zhruba 50 včelstev.
Do roku 1948 vypadalo vše nadějně. Děda s babičkou statek úspěšně splatili, vzali si na úvěr nové stroje a dařilo se jim. Rodinu tvořil děda Ladislav, babička Marie a jejich čtyři děti - Ladislav (můj táta), Marie, Eva a Vlasta.
Po nástupu Komunistické strany k moci v roce 1948 se situace jen zhoršovala. Soukromí sedláci byli nuceni odvádět státu povinné dodávky masa, mléka, vajec ... . Tyto dodávky se postupně a neúměrně k možnostem sedláků navyšovaly, až byly nakonec likvidační. I děda byl nucen se podrobit, dodávky odvádět, postupně např. vajíčka i nakupovat, jen aby je následně odevzdal státu. Byli jim odebráni lidé, kteří u nich pracovali u dobytka a na poli, vše museli v rámci rodiny obstarat sami. Děda byl označen za "vesnického boháče", kulaka.
V roce 1950 bylo hospodářství s nástupem násilné kolektivizace zestátněno. I z důvodu vyčerpávající dřiny v roce 1952 - v pouhých 38 letech - babička Marie zemřela. A děda byl se čtyřmi malými dětmi vystěhován za hranice okresu. Jen s tím co se jim vešlo na vůz, bez nároku na náhradu majetku a s dluhem na nesplacených zemědělských strojích, které připadly Státnímu statku.
Čas člověk nezastaví, a tak plynul dál a dál.
Koncem roku 1989 svitla naděje, že snad bude líp. Nějakou dobu to ještě trvalo, ale v roce 1992 jsme po dlouhých čtyřiceti letech mohli konečně navázat na rodinnou zemědělskou tradici. Můj táta, Ladislav Boháč, zažádal v rámci restitucí o navrácení hospodářství. Obnášelo to hodně běhání po úřadech, ústrky, pochybnosti apod. A tak jsme se těsně před Vánocemi roku 1992 ocitli v Kopeči. Táta Láďa, mamča Jana a já - Jana (toho času Boháčová). Děda Ladislav se navrácení hospodářství dožil, moc však prý nevěřil, že se nám povede vše zvládnout a zemědělstvím se uživit. Byl však rád.
Vzhledem k tomu, v jakém stavu se usedlost nacházela (viz. fotogalerie), jsme nejspíš museli mít notnou dávku odvahy a víry, abychom byli schopni radikálně změnit svůj život. Přestěhovat se z Brandýsa nad Labem na vesnický zdevastovaný statek, začít hospodařit a zároveň rekonstruovat vše, co bylo potřeba. Všechny budovy, obytné i hospodářské, byly ve značně havarijním stavu. Obytná budova nevhodná k bydlení, všechny objekty bez omítek a víc jak polovina z nich bez střech. Okolí zarostlé a sloužící zbytku obce jako veřejná skládka. Přeměna na slušné místo pro život a podnikání trvala dlouhou dobu a svým způsobem stále pokračuje. Kdo vlastní nějakou nemovitost, tak ví.
Zpočátku se táta zaměřil hlavně na pěstování obilovin, olejnin a okopanin, na pěstování zeleniny a menší chov prasat. Postupně jsme si zvykli, učili se za pochodu, sžili se s venkovem a pomalinku rekonstruovali budovy. Když bylo potřeba, jezdil nám pomáhat můj bratr Láďa. Se zeleninou jsme chodili do trhu, pěstovali pšenici a ječmen, brambory na uskladnění, prodávali vykrmená prasata ...
No a v roce 2000 k nám přibyl můj manžel Petr Cihlář a ze mě se stala paní Cihlářová. A v té době se u nás na statku objevují první včelky. Začínali jsme se třemi včelstvy, postupně je rozšiřovali a v loňském roce jsme zazimovali přes 1200 včelstev.